Pohanské kořeny vánočních svátků..:..svobodné putování svou cestou....
Pohanské kořeny vánočních svátků..
Vánoce dnes více než
kdy jindy připomínají přehlídku hyperkonzumu a spíše než požehnáním všem
lidem dobré vůle jsou požehnáním obchodním řetězcům, které samy nezřídka, jak
si myslí Roger Scruton, připomínají chrámy nového náboženství. Ti, kdo se snaží
vzdorovat a dát vánočním svátkům opět onen pozitivní duchovní význam, odkazují
za připomenutí narození Vykupitele a někteří z nich konzumní pojetí
vánočních svátků nazývají pohanským. Netuší, jak hluboce se mýlí.
Skutečné pohanství nemá s moderní materialistickou společností co
dělat,není nic vzdálenějšího samotnému počátku všech procesů, které
vyústily v moderní konzumní společnost než svět a myšlení, které je po staletí
známo pod pejorativním názvem „pohanské.“ Naopak je to právě „pohanství“,
kterému můžeme poděkovat za velkou část dnešních vánočních obyčejů, které se
neodvíjejí od data „narození Krista“, ale které křesťanství přejalo. Kdo dnes
ví, kde se vzala a kde inspirovala tradice betlémů, kde má kořeny tradice dávání
si dárků,odkud „věštění budoucnosti“ a proč se vlastně Vánoce slaví kolem
25.prosince?
Ukazuje se, že křesťanské svátky mají až příliš mnoho podob s
tradicemi pohanských národů....
Nemáme v rukou pochopitelně dostatečné zdroje písemných pramenů,
abychom mohli rovnoměrně porovnat tradice jednotlivých indoevropských
národů předkřesťanských dob (zdroje se vyznačují značnou asymetrií, například
solidní pramenný základ k životu Germánů nám nepoměrně osvětluje jejich život
lépe, než jaké informace máme kupř. o kultuře a životě Slovanů.
Z toho co víme, však můžeme bezpečně soudit, že konec roku byl u
všech indoevropských národů a kultur spjat s velice mystickými představami.
Hovoříme tak o Saturnáliích (Řím), Kračunu (Slované), Koljadu(baltské národy;
srovnej Koljad s „koledou“!, pozn.), Meán Geimhridh(Keltové), Yule (Germáni,
severské národy), slavnosti boha Hélia (staří Řekové).
Proč právě závěr roku a má vůbec smysl hovořit o „konci roku“ u
pohanských národů, které se neřídily dle křesťanského kalendáře? Pohanské národy
se jím sice neřídily, ale musíme si uvědomit, že křesťanský kalendář se
inspiroval právě přírodním pojetím měření času, které se logicky ukázalo
jako nejvhodnější(blízkost zimního slunovratu jako konec jednoho úseku).
Kolem 21. prosince má Slunce vzhledem ke světovému rovníku
nejmenší deklinaci.Slunce se při svém zdánlivém pohybu dostane do nejvyšších
jižních zeměpisných šířek a „zastaví“ se nad obratníkem Kozoroha a pak se začne
opět vracet přes rovník k obratníku Raka (letní slunovrat). Na severní
polokouli nastává zimní slunovrat obvykle 21. prosince, přičemž přesný čas se
mírně mění.
Tato léty vypozorovaná zkušenost měla v předkřesťanských dobách
zásadní význam.„Pohanský“ člověk, niterně spjatý se svojí půdou a se svými
předky dovedl svůj život hluboce transcendentně prožívat (tato vlastnost
modernímu člověku,alespoň drtivé většině, dnes chybí). Zimní slunovrat znamenal
návrat světla,naději, předzvěst nového života (jaro). Podstatu jednotlivých
indoevropskýchtradic bychom mohli shrnout v jakousi „protolegenedu“ a sice, že
v době zimního slunovratu se slaví zrození nového Slunce. Porodila jej Matka
příroda a pro nás to znamená, že se opět vrátí harmonie, projevující se jako
život. Že zima a smrt nezvítězí, že to, co zdánlivě umřelo, se opět začne
probouzet. Sluneční paprsky, které do té doby stále slábly, najednou začnou
nabývat na síle.
Už v antických dobách měly tyto slavnosti (v Římě nazývané Saturnálie)nádech
svátosti a výjimečných dnů, moderní civilizace se svým konzumním pojetím Vánoc
je tomuto nádechu na hony vzdálená. Ve starověkém Římě,například, měli otroci v
době Saturnálií stejná práva jako páni. Římané hodovali, slavili,pálili ohně,
rodiny se setkávaly a přátelé si vyměňovali dary.
Keltové během Meán Geimhridh hlasitě zpívali na polích, popíjeli,hodovali
a vzdávali hold obilí a stromům. Měli také zajímavý obyčej, který spočíval v
tom,že se po hostině šlo do stodoly, kde rodina připila na zdraví dobytku,
a jednomu z býků se na roh zavěsil švestkový koláč. Na zvíře se potom lilo
pivo,dokud koláč neshodilo. Když spadl před něj, znamenalo to, že je pro nadcházející
rok zaručena bohatá sklizeň. Dále se v hlavním ohništi domu slavnostně zapálilo
Vánoční poleno. Muselo být ze stromu na pozemku vlastníka domu, či muselo jít o
dar od přítele - nikdy o koupené dřevo. Poleno se přitáhlo do domu, ozdobilo
zelení a polilo pivem nebo moštem. Předtím, než je zapáleno, poprášilo se
kukuřičnou nebo pšeničnou moukou.
O tradicích Slovanů (Kračun) toho tolik nevíme. Opět ale máme
doloženo pálení ohňů. V Rusku se posílalo z kopce hořící kolo, což je taktéž
hojně rozšířený solární symbol. Tyto posvátné ohně nesměly vyhasnout až do
svítání a většinou se u nich po celou noc bdělo. Celonoční bdění máme doložené i
z Čech.U jižních Slovanů je hojně rozšířen i další zvyk, že se do ohně vkládalo
zvláštní poleno, zvané badnik, což je také odvozeno od bdění. Toto poleno musí
vydržet až do rána a jeho zbytky jsou považovány za posvátné a obdařené čarovnou
mocí.
Nejspíše se jedná o symbol starého, již neplodného roku, který bývá
spálen,aby mohl nastat nový čas. Toto poleno má své obdoby i u Germánů
(Julblock) a u Litevců, jedná se proto jistě o velmi starý zvyk. Přes oheň se
též skákalo,což mělo přinést celkové očištění od zlého a zdraví. Oheň je také
nejspolehlivějším prostředkem ochrany před nebezpečnými silami, které se v době
zimního slunovratu volně pohybují po světě. Při štědrovečerní večeři býval
hlavním a obřadním pokrmem koláč (který čas místy degradoval do podoby
církevních oplatků), na nějž byly reliéfně zobrazovány solární symboly, jako
např. různě stylizované svastiky.
A co se nám uchovalo dodnes?
Porovnáme-li oslavy svátků slunovratu jednotlivých
indoevropských národů,vysledujeme pomyslnou linii táhnoucí se napříč všemi. Je
jí oslava světla(ohně, dnes zapalování svíček), hodování a popíjení, které ovšem
není spojeno s konzumem současné civilizace, ale je hlubokým holdem bohům a
přírodě,světu,který nás obklopuje.
Stavíme vánoční strom, mnozí víme, nebo alespoň tušíme, že jde o
jakýsi zvyk,který má kořeny v německé tradici z 19. století. Ve skutečnosti má
zvyk strojení a zdobení vánočního stromu daleko hlubší kořeny. Jak známo,
pohanské národy byly hluboce svázané s tradicí úcty ke stromům (vzpomeňme na
Kelty a hluboké, temné dubové háje Teutonů). Ozdobený zelený stromek u
germánských národů symbolizoval Yggdrasill, bájný strom života, jehož kořeny
sahají do podsvětí a koruna ke hvězdám (častá hvězda na špičce stromu). Rodiny
si přinesly domů živý (nikoli uříznutý) strom a s ním i jeho elementární bytost
–ducha,aby se ohřál. Pohané stromy ctili a jako výraz sepjetí s přírodou
je zdobili.Zvyk, kdy se stromky zdobí uříznuté, je ovšem výtvorem
křesťanské tradice až ze 16. století. Strom ale symbolizoval cestu životem,
proto bylo nanejvýš divné uříznout a hned na začátku růstu zničit jeden z
nejposvátnějších symbolů představy o životě vůbec.
Slovo „koleda“ (pod kterou si vybavíme alegorickou vánoční píseň)
je odvozeno od Kalendae Januari, římských svátků nového roku. Můžeme se
také domnívat, že onen starosvětský zvyk prozpěvovat alegorické písně a žádat
tak o drobné dárky (sladkosti, ovoce) velmi souvisí s tradicí bujarých popěvků,
jaké můžeme vysledovat kupříkladu u zmíněného keltského Meán Geimhridh.
Je toho samozřejmě více, vzpomeňme si, jakou má nezastupitelnou roli
jmelí,jak je oblíbené věštění po štědrovečerní večeři, nebo jak se k samotným
svátkům váže celá řada lidových pověr (nevstávat během štědrovečerní
tabule).Nakonec,mnoho lidí si dnes v době svátků oblíbilo sledování pohádek a
co jsou pohádky jiného, než (často velmi zcenzurovanou verzí) jednotlivých indoevropských
mýtů?
Budiž pro nás svatý čas těchto dnů něčím jiným, než schématickým
opakováním nesmyslných rituálů, jejichž jediným smyslem je způsobit člověku
kolaps ze stresu, či žlučový záchvat. Zároveň se zkusme povznést nad povrchní
sakralizaci a pokusme se vžít do myšlení našich předků, pro které mělo toto
období vysoce mystický a transcendentní nádech. Vždyť toto období přímo volá po
cestě do přírody, po procházkách stezkami,prošlapanými lidmi minulosti, jejichž
rituály schematicky opakujeme, aniž často mnozí známe jejich skutečnou podstatu.Přestaňme žít nepravdu a život skutečně prožívejme.
Přivítejme Sol Invictus!