Vesmírné zákony II..:..svobodné putování svou cestou....

14. Zákon Úspěchu

Úspěch podléhá zcela jednoduchým pravidlům. Jakmile je poznám a začnu se jimi řídit, bude úspěch „nevyhnutelný“.

 Tato pravidla neboli zákony úspěchu existují a působí bez ohledu na to, jestli je uznáváme a souhlasíme s nimi, nebo ne.

 Každý váš úspěch, stejně jako každý váš takzvaný neúspěch, je důkazem o účinnosti těchto zákonitostí. Když pojedete na křižovatce na červenou, to, co případně následuje, se stane důkazem existence a účinnosti opomenutých dopravních pravidel. Nejdůležitější pravidla úspěchu zní:

 

 1. Úspěch je něco, co následuje za něčím.

 2. Než může něco následovat, musí tomu něco předcházet.

 3. Každý je úspěšný na 100 procent.

 4. Každý dostane od života jen to, co zapříčiní.

 5. Život nemá jinou možnost než nechat následovat přesně to, co odpovídá vámi stanovené příčině. Nemůže nenechat následovat nic nebo nechat následovat něco jiného.

 6. Každá myšlenka, každý pocit, každé slovo a každý čin je příčinou a vrací se k vám zpátky jako událost.

 7. Každému podle jeho víry.

 8. Každá námaha pouze ukazuje, že jinak to jde snadněji.

 9. Jak uvnitř, tak vně, jak v tom nejmenším, tak v tom největším.

 10. Můžete mít od života všechno.

 

15. Zákon Učení

Jsme na tomto světě proto, abychom se naučili žít, abychom zvládli život.

 Život je plynoucí, působící energie. Pokud není připuštěn některý jeho aspekt, vznikne nahromadění energie a nerovnováha. Na jedné straně tlak, na druhé nedostatek.

 Když například do svého života nevpustím aspekt „schopnosti prosadit se“, projeví se ten nedostatek možná tak, že budu při povýšení přeskočen, že nedostanu místo, které chci nebo nedosáhnu nějakého jiného cíle.

 Na tělesné rovině se může nedostatek projevit jako slabost svalů, ústup dásní nebo vypadávání vlasů.

 Na druhé straně ovšem současně vzniká tlak z nahromaděné energie. Ten se v životních okolnostech projeví jako „nezbytnost“ vyřídit nějakou nepříjemnou záležitost, například nepříjemný rozhovor, soudní spor nebo něco podobného, a tím současně jako šance rozvinout aspekt „schopnosti prosadit se“, úkol jak vyřešit a být opět volný.

 Když se to nestane, začne celá koloběh znovu od začátku. Tím ,že se vyhnu nepříjemnému rozhovoru, nastanou nevýhodné situace. Prohraji soudní při, protože jsem se na ni dostatečně nepřipravil, tím na sobě pocítím dvojnásob silný nedostatek a dostanu se pod ještě větší tlak. Tak to jde až do doby, kdy se tlak stane nesnesitelným, nedostatek už nelze vydržet a já konečně začnu jednat.

 Vesmír mě tím nechce zlobit, jen mě zvyšováním tlaku nutí, abych se vyvíjel, když někde proces vývoje zablokuji. Trápení je poselství o nedostatečně prožívaném životě. Když budu opravdu v proudu života a naučím se jej mistrně ovládat, stane se trápení přebytečným. Učíme se poznat sami sebe a vrátit se sami k sobě.

 Zákon učení zní: Život nám posílá poselství a učí nás tak žít a zvládnout návrat k sobě samému.

 Život nám k tomu dává k dispozici dva velké učitele:

 Učitele ve formě nemocí, katastrof, problémů (to jsou velmi přísní učitelé!)

 Učitele ve formě mírných poselství ( to jsou trpěliví učitelé)

 Nejdříve se naučíme odstranit ze svého života nemoci, katastrofy, problémy a pak jsme připraveni na ty méně drastické lekce, které nám život uděluje.

 Naučíme se tak přejít od neshod a disharmonií života k souladu. Když se to naučíme, bude náš život skutečně takový, jaký má být – v souladu s námi a se světem.

 

16. Zákon proměny

Život je evoluce. Evoluce ale není něco, co „se děje tam venku“ – po tisíciletých krocích. Evoluce probíhá tady a teď, děje se v každé vteřině. Nejsme jen součástí evoluce, my sami jsme evoluce. Nejsme žádní diváci, jsme aktéři.

 Proto je zákon proměny zákonem toho, jak probíhá evoluce. Zní: Jediné, co je stálé, je proměna. Jsme v neustálé proměně a žijeme proměnou. Všechno, co je, může být změněno na to, co má být. Proměna se děje v souladu trojího: uchování, propuštění a obnovení.

 Realita je připravená vzít na sebe jakoukoli libovolnou podobu a život čeká jen na vaše příkazy. Umění „změnit život“ je příkazem. Změna se děje, stejně jako řeka prostě plyne. Žádná ryba se nemůže rozhodnout, že poplave mimo řeku nebo řeku přemluví, aby tekla jinudy. Řeka je její živel. Bez řeky, proudu a plynutí by ryba nebyla rybou. Proměna je zase naším živlem. Když se vzpíráme změně,zablokuje se tok životní energie, dochází k problémům a krizím, nemocím a potížím. Jsme, stejně jako ryba ve vodě, stvořitelé, protože žijeme ve změně a změnu vyvoláváme.

 Změně se bráníme zejména tím, že nechceme něco propustit, upínáme se na něco, co k nám už nepatří. Jen si tím ale život zbytečně ztěžujeme, vláčíme s sebou balast a nemůžeme nalézt „lehkost bytí“. Štěstí pociťujeme, jen když v té lehkosti bytí jsme. Klid a mír přichází s propuštěním.

 Uvědomte si, že naše tělo, každičká jeho buňka, se neustále obnovuje. Přijímáme potravu a energii, každou noc se obnovujeme, vylučujeme odpad a energie nižšího řádu. Ale i když po tělesné stránce nejsem tentýž člověk jako před třemi lety, přesto jsem si uchoval svou osobnost. Tělesně se neustále obnovujeme, a přesto zůstáváme tím, kým jsme. Naše tělo podléhá zákonu „zachování, propuštění, obnovení“.

 Umění něco propustit předpokládá schopnost identifikace, abychom tak „nevylili s vaničkou i dítě“. Teprve když se dokážu s něčím identifikovat, vím, co je třeba zachovat, a s lehkým srdcem mohu propustit, co k mé identitě už nepatří. Otázka tedy zní: Jako kdo a v jaké identitě co propustím?

 Mnoho lidí se identifikuje s vnějším vlastnictvím, se svým hmotným majetkem. Sami jsou svým majetkem. Čím víc se ale identifikujeme se sebou samými, tím spíš se můžeme vzdát vlastnění, posedlosti vlastnit, závislosti, podřízenosti, pout. Pak poznáme, že pouto a vazba spočívá ve strachu a nejistotě. Opravdu volný je ten, kdo nic nepotřebuje a není na nic vázán.

 Právě vazba na peníze a majetek je zřetelnou známkou nejistoty. Můžeme vlastnit, co budeme chtít, a přesto se nikdy nezbavíme nejistoty, vnitřní prázdnoty, závislosti, touhy po opravdovém životě. Budeme se cítit navždy polapeni.

 Neschopnost něco propustit a lpění na starých věcech je výrazem vědomí nedostatku. Kdo se váže na staré, má strach z nového. Nežije v hojnosti, v důvěře, že neustále může vytvářet nové a lepší. Jisté je jen to, co bylo. Kdo se orientuje na jistotu, ten se orientuje na minulost, tomu chybí důvěra v budoucnost. Kdo vidí všechno krásné už jen v minulosti, a ne v budoucnosti, ten stárne. Sám bude brzy propuštěn životem.

 Umět něco propustit je výrazem vědomí blahobytu. Stále přichází něco lepšího! Mám veškerou svobodu a mohu stvořit, cokoli chci. Ale nejdřív musím něco propustit, vytvořit vakuum, abych životu uvolnil místo pro něco nového.

 

 Co je třeba propustit ve velkém „domácím úklidu“

 

 K nejtěžším kamenům v ruksaku minulosti patří:

 

 • Strach a snaha kontrolovat

 • Stres a boj

 • Negativní pocity jako sebelítost, pocity viny, nespravedlnost, zlost, pocity méněcennosti, agrese, nemoc

 • Negativní myšlení jako pocity obětování se, zklamání, očekávání, egoismus, ješitnost, závist, materialismus, odsuzování a předsudky, problémy, nečetnost a lež, negativní mínění o sobě

 • Špatné návyky jako odkládání věcí, požitkářství, nepozorná mluva, chybné a bezmyšlenkovité objednávky do života, bezcílnost

 • Svévole (namísto: „Děj se vůle TVÁ!“)

 

 Propouštíme však jen to, co můžeme skutečně propustit s láskou. Propustit něco v hněvu znamená jen vazbu na negativní energii, není to opravdové propuštění. To, co propustíme se zlobou, se k nám zase vplíží zadními vrátky.

 

17. Zákon Svobody

Zákon svobody staví člověka v každém okamžiku před hojnost stvoření a dává mu svobodu volby, zároveň ho ale nutí k rozhodnutí. Když se nerozhodnete, je to také rozhodnutí. Bez ohledu na to, jak se rozhodnete, nesete důsledky svého rozhodnutí. Určujete své „vnitřní obrazy“, které vytvářejí váš život. Máte svobodu volby, jestli se rozhodnete pro královskou cestu poznání, nebo pro normální cestu určenou skrze nemoci a trápení. Tato svoboda má tři roviny:

 

 1. „Osvobození se od…“

 

 Člověk se může rozhodnout, že se v kterémkoliv okamžiku svého bytí osvobodí od otroctví, které představuje plnění přání. Je volný, jakmile už nic nepotřebuje, dochází k poznání, že vesmír pro něho beztak připravil to nejlepší a dal mu k dispozici všechno, co skutečně potřebuje k plnému vyjádření svého života. Jen tak se člověk může osvobodit od tlaku chtění. Dojde k poznání, že každé vlastnictví je iluze. Nikdo na světě nemůže nic vlastnit. Všechno tu zůstane, až odejde.To jediné, co si s sebou odnáší, jsou jeho poznatky. Přišel sem jenom kvůli nim.

 Důležitým krokem k osvobození je propuštění. Opravdové propuštění znamená zanechat všeho, co je falešné, překážející a rušivé, nemyslet na to, neříkat to a ani to nedělat. Propustit všechno, co už ke mně skutečně nepatří, i svůj starý stav vědomí.

 K tomuto stavu vědomí patří pocity, jako je hněv, strach, starosti, stres, pocity viny, nedůtklivost, pocit méněcennosti, sebelítost, nenávist, závist, nejistota, ješitnost, rozčilování, agrese, vztek apod.

 K těmto pocitům se vážou způsoby chování, jako je pohodlnost, nečestnost, bezcitnost, netolerance, odsuzování, nekázeň, závislost, špatné zlozvyky, potřeby apod.

 K těmto druhům chování patří očekávání, vysoké a přehnané nároky na sebe a jiné a na svět. Člověk chce, aby byl uznáván, pochopen, dotazován, milován, chce se prosazovat, poučovat, být víc než ostatní, vítězit apod.

 K takovým nárokům patří minulost, tvořená starými představami, překonanými programy, starými cíli, normami, hranicemi, výchovou, vlivem okolí, klišé, rolemi, negativním myšlením, negativním obrazem sebe sama, nesprávným povoláním, nemocí, vazbami na rodiče, partnera, děti, majetek, kariéru či tělo, ublížeností, zklamáním, chudobou.

 Dojdeme k poznání, že „to, co ke mně patří, nemohu ztratit, a to, co ke mně nepatří, beztak nemohu udržet“. Skvělé poznání je, že „to, co přichází jako nové, je vždycky lepší!“

 K chybným aspektům náleží v neposlední řadě i svévole a ego. Když sám sebe propustím, spadne mě malé já do velkého JÁ. A velké JÁ žije a působí skrze mne. Taková člověk je skutečně svobodný. Nechce už nic mít, chce jen existovat a dělat, co život skrze něj chce uskutečnit. To vede k absolutní důvěře, pocitu bezpečí a neotřesitelnému klidu.

 

 2. „Osvobození se pro…“

 

 Člověk má svobodnou možnost vnímat se jako ego, oddělené od ostatních, může podle svého postoje žít egoisticky, rušit symfonii stvoření, a tím způsobovat disharmonie, které se k němu vrátí jako jeho osud. Má ale také možnost vnímat se jako součást celku. Má možnost poznat, proč sem přišel, a propustit všechno, co nepatří ke splnění jeho úkolu, aby byl zcela volný pro své životní poslání a svoji misi. Pak ji s radostí splní a žije naplněný život.

 

 3. „Opravdová svoboda“

 

 Duchovní zákony jsou skutečné. To znamená, že působí, ať v ně věřím nebo ne. Mohu říci „ne“ a střetnout se s nimi. Pak mi osud uštědří „doučovací hodiny“ v podobě nemoci či trápení. Mohu ale také říci „ano“ a žít s duchovními zákony i s onou silou, která je stvořila, v harmonii. Mohu žít svůj naplněný život. Mám možnost volby.

 

 To je jediná pravá svoboda.

 

18. Zákon myšlení

Každá jednotlivá myšlenka mění náš osud, způsobuje úspěch nebo smůlu, nemoc nebo zdraví, trápení nebo štěstí. Musíme se proto naučit zacházet se svým myšlenkovým nástrojem pokud možno správně. To především znamená naučit se opravdovému pozitivnímu myšlení: tj. uvědomit si, že všechno, co se mi přihodí, je ve skutečnosti pro mě dobré, protože jsem to z nějakého důvodu učinil nezbytným a přihodilo se to proto, aby mi to sloužilo a pomáhalo. Proto by měl každý přijmout úkoly života a splnit je, protože jinak je osud nucen lekci opakovat tak dlouho, dokud nebude úkol vyřešen.

 Duchovním technikám se musíme učit právě tak, jako se učíme chodit, jíst, jezdit na kole a plavat. Také mluvení nemůžeme prostě chtít umět – musíme se mu slovo za slovem naučit. V životě kráčí nejjistěji vpřed ten, kdo je nejlépe připravený, kdo své síly um,í optimálně nasadit a ví, jak plně využít své možnosti.

 Naše životní okolnosti existují díky našim myšlenkám. My myslíme a naše myšlenky k sobě přitahují činy. Tyto činy zase vytvářejí veškeré působení v našem životě – veškerou naši skutečnost. Většinu myšlenek si myslíme nevědomě. Nevědomé myšlenky z dětství působí právě tak spolehlivě jako mínění ostatních, které denně slyšíme a nevědomky přejímáme. Působí ale také slovní obraty, které jsme si zvykli denně používat, jako například:

 

 „Nemyslím, že z toho něco bude.“

 „Nemám peníze.“

 „Já to nezvládnu.“

 „Dneska jsem zas úplně vyřízený.“

 

 Stálým opakováním pozvolna přesvědčujeme své podvědomí o pravdě těchto tvrzení a ono se začne podle nich chovat. Rozdíl mezi mudrcem a bláznem spočívá v tom, že mudrc své myšlenky ovládá, kdežto blázen je jimi ovládán.

 Myšlenky, kterých se nezbavíme, se stávají naším osudem!

 Většina lidí nedokáže uskutečnit svá přání, protože neovládají své myšlenky. Myslí na to či ono a rozptylují tak úžasný potenciál svých tvořivých myšlenek, namísto aby je soustředěně zaměřili na nějaký cíl a dosáhli tak všeho, co si jen pomyslí nebo čemu věří.

 Raději doufají na zázrak. Nemocný doufá v lékařovy schopnosti nebo v nějaký nový zázračný lék. Když to nepomůže, doufá v hypnotizéra nebo léčitele, který bez námahy a okamžitě uzdraví, aby mohl potom nadále žít stejně špatně jako dosud.

 Chudý chce rychle zbohatnout, nejlépe výhrou ve sportce, kde je námaha minimální a výsledek velkolepý. Osamělý chce najít svého ideálního partnera, nějakou zázračnou hrou osudu, aniž by se ptal, zda on sám je ideálním partnerem pro toho druhého.

 Stává se jen velmi zřídka, že se někdo zeptá, proč žije v těchto podmínkách, čím si je způsobil a jak je sám může změnit. Jak může žít zdravěji nebo zvýšit svůj osobní výkon. Nebo jak se sám může stát ideálním partnerem, který pak „automaticky“ přitáhne „odpovídajícího“ partnera. Chceme dostávat dárky a zapomínáme, že můžeme sklidit jen to, co jsme sami zaseli.

 Život nám přitom nabízí neustále nové možnosti, musíme je jen rozpoznat a využít. Nezaměřujte už svůj pohled na nedostatek, to vede k nespokojenosti a agresi! Jakmile se zahledíte na možnosti, nabídne vám život v každé vteřině šanci jak obohatit svůj život a být šťastnější!

 Vidíme tedy, že nedostatek je všude, neboť jinak by už nebylo zapotřebí nic dělat. Ale všude jsou i možnosti, protože každá potíž je ve skutečnosti jen přestrojená možnost. Štěstí nepřichází jen tak, nýbrž je následkem myšlení, slyšení, poznání a využití možností, které život v hojné míře nabízí. Přitom je úplně jedno, odkud jste přišli, rozhodující je pouze, kam jdete teď! Udělejte první krok správným směrem, teď hned, a váš život se změní.

 

19. Zákon Imaginace

Každá živá představa, která nás naplňuje, má snahu se uskutečnit. Když přitom stojí víra a vůle proti sobě, vítězí vždy víra. Jakákoliv námaha při živé představě způsobí opak.

 Každý člověk má schopnost živé představivosti. Dítě nemá jinou možnost než si představovat to, co slyší nebo vidí. Také každý dobrý architekt vidí nejdřív před svým vnitřním zrakem hotový dům, než udělá první čáru na papíře. Mnozí lidé nechali tuto svou přirozenou schopnost „zakrnět“ a používají ji už jen ve snu. Je ale možné ji opět probudit.

 Obraz je řečí podvědomí a duše. To, co je žádoucí, by mělo být obrazně a detailně zpracováno a představeno v přirozených barvách a přirozeném okolí. Představa by přitom měla být stále dokonalejší. Samozřejmě to může být i formou „filmu“.

 Vnitřní obrazy určují větší část našeho života. Pokaždé, když podvědomě přijmeme nějaký určitý obraz či představu do svého vědomí, sáhne podvědomí do vnitřního „skladu obrazů“, jakési vnitřní „obrazové galerie“, a uskuteční je.

 Proto bychom si měli vytvořit jasný obrázek požadovaného cílového stavu ve všech oblastech svého života, tyto obrazy si neustále vyvolávat do vědomí a tam je co možná nejdéle a nejživěji držet. Můžeme také zcela vědomě nežádoucí obrazy ze své vnitřní galerie „vymazat“ nebo je prostě ve svých představách vyměnit.

 K vytvoření živé představy konečného cíle potřebujeme obrazotvornost a představivost, abychom ji dokázali přivést před vnitřní zrak. To umí každé dítě, časem se však tato schopnost vytrácí, protože ji skoro nepoužíváme. Ale všechno, co jsme pozapomněli, se můžeme zase naučit.

 

 Toto obrazové představování se může vztahovat na:

 

 • Konkrétní předměty

 • Abstraktní pojmy + hodnoty

 • Průběh jednání / film

 • Sebe sama

 

 Jako pomůcka pro představování může být použita technika filmového plátna. To znamená, že si představíte prázdné plátno a necháte na něm vzniknout obraz nebo film toho, co chcete.

 Jestliže máte pocit, že to nestačí, měli byste si obstarat skutečný obraz. Buď kresbu, nebo fotografii.

 Čím je obraz jasnější, tím snadněji se kumuluje energie k jeho uskutečnění. Čím déle a častěji udržujeme obraz na duševní obrazovce, tím díle energie plyne. Důležitá je také identifikace s žádoucím stavem. Jak se pak budu cítit, jak se budu chovat? Jestliže je obraz dostatečně živý, osamostatní se. To znamená, že zpočátku určuji detaily, ale ty pak pozvolna samy vznikají před mýma vnitřníma očima. Až posléze při opakované představě nabudou konečné podoby.

 Když takový obraz vidíte svým vnitřním zrakem a udržíte ho po několik minut, znamená to, že už se na duchovní úrovni uskutečnil. Protože ale materiální změny potřebují energii, je k manifestaci na fyzické rovině zapotřebí poskytnout potřebné množství energie a spojit je s obrazem. Jednoduchá změna může být uskutečněna po jednom sezení, větší věc může podle okolností vyžadovat třeba sto sezení. Na duchovní rovině tomu není jinak než ve fyzice.

 Když je obraz vytvořen a spojen s dostatečným množstvím energie, musí být ještě „zvnitřněn“. Přivlastním si ho tím, že se s ním identifikuji, tím že pocítím, jak se pak budu cítit, až se uskuteční, a uvidím, jak se budu chovat. Především pocítím silný pocit vděčnosti za splnění. Poté ho úplně vypustím, aby se mohl projevit.

 Možná si teď myslíte, že už není nic nemožné. To je v podstatě pravda, když dokážete mobilizovat dostatek energie. Právě v tom je ovšem háček. Jsme sice obklopeni nevyčerpatelným zdrojem energie, ale můžeme disponovat jen takovým množstvím, kolik jsme díky velikosti své osobnosti schopni přijmout. Když ale rozšíříte své vědomí, zvětšíte i množství energie, která je pro vás využitelná.

 Uvědomte si to, že můžete přijmout jen to, co už v duchu vidíte k sobě přicházet. Když vidím požadovaný cílový stav, už ho duševně vytvářím. A s pomocí mentálního tréninku nechám projevit, co jsem v duchu vytvořil. Může to být zdraví, řešení problému, láska, změna povolání nebo spirituální vývoj. Všechno to jsou dokonalé ideje stvoření, které se projeví, jakmile je dokážu udržet ve svém vědomí!!!...

 

20. Zákon Víry

Věříme příliš v praktickou hodnotu vědění a víme příliš málo o praktické hodnotě víry. Tato víra je rozpomenutí se na vlastní božskou podstatu člověka. Ježíš říkal: „Podle víry tvé staniž se tobě.“ To je duchovní zákon. Postarejme se tedy o to, abychom stále věřili v to správné! Nestává se totiž to, co chceme, nýbrž to, v co věříme. Duševní síla víry nás napojuje na jedinou sílu univerza, pro níž není nic nemožné.

 

 Vědění zjišťuje skutečnosti, víra je vytváří.

 

 Víra je „vnitřní vědění“, které nespočívá na vnějších důkazech. Je to vnitřní poznání pravdy a skutečnosti. Opravdová víra je jistota, že požadované se musí projevit, když se zcela otevřu jediné síle a zaměřím ji na požadovaný cíl.

 Smyslem děkování je děkovat za něco, co jsme dostali. Tím klademe splnění svého přání do „teď“. Naše víra pracuje podle svého druhu buď pro nás, nebo proti nám. Síla víry totiž uskutečňuje to, o čem jsme vnitřně pevně přesvědčeni.

 Léčivá víra je taková, která nepohlíží už na vnější zdání, nýbrž na vnitřní bytí, a tím způsobuje, že se toto bytí manifestuje navenek – jako okolnost nebo jako vyléčení.

 Paracelsus zjistil, že představa je příčinou mnoha nemocí, ale víra je možnost léčby všech nemocí. Ježíš stále zdůrazňoval nutnost „vytrvalosti ve víře“. Někdy je k tomu ale zapotřebí hodiny, dny či dokonce týdny soustředění se ve víře.

 Víra tedy není jen pouhé přitakání, nýbrž jistota o opravdovosti a uskutečnění toho, čemu přitakáme. Kdo věří jen tomu, co vidí, ten je ochoten uvěřit v účinek setby teprve tehdy, až uvidí sklizeň.

 I ten, kdo nevěří, ve skutečnosti věří – ovšem jen opaku toho, co je pro něho žádoucí. Pochybnost je víra, která pracuje proti vám!

 I ta nejsilnější víra však musí nutně zůstat bez účinku, když odložíme splnění přání do budoucnosti a v přítomnosti zaměříme vědomí na nedostatek. Teprve když se teď naplníme myšlenkou na uskutečnění, uvolní se cesta pro Jedinou sílu. Pak se můžeme dočkat splnění toho, co chceme.

 Měli bychom tedy souhlasit s tím, že věříme, že Jediná síla nás teď vyléčí, nám teď pomůže. Vyléčení vždy nejdříve vzrůstá ve vědomí. Neustálé přitakání ve víře uvolňuje jakožto poznání vnitřní skutečnosti všechny překážky, dovoluje léčivé energii volně proudit a umožňuje úplné uzdravení. Tím může nastat požadovaný stav. Pro toho, kdo věří, je možné všechno.