Duchovní,bioenergetické a symbolické aspekty stromů...:..svobodné putování svou cestou....
Duchovní,bioenergetické a symbolické aspekty stromů...
"Příroda, dar
universální inteligence, tvořená lesy a stromy, pokrývá naší planetu, řečenou modrá, zeleným
pláštěm. Strom je jedním z nejbohatších a nejrozšířenějších symbolů života, je spojením země s
člověkem. Existuje v mnoha podobách. Jak rozdílná je maličká bonsai a obrovská sekvoj
v Kalifornii, skutečný lesní obr. Magie lesa vždy na člověka působí a vždy působila svým velikým kouzlem. Bible připomíná celou sbírku slavných stromů, jako je plačící dub, pistácii ze Sichemu -Samárie, Debořinu palmu,
tamaryšek Bethsabée, dub Mambré. Všechny stromy mluví k našim smyslům a srdci, a učí nás. Zmiňme se o několika významných stromech. Mandlovník je ceněn především kvůli mandli, mystickému symbolu esencionálního skrytého pramene a pokladu, pravdy, která je skryta. Dovoluje každému,aby objevil skrytý poklad, a aby se jím nasytil. Mandle symbolisuje Krista,protože jeho přirozenost božská je skryta v lidské.
Dub, svatý strom v mnoha starých tradicích, strom blesku, strom Diův,symbolisuje sílu, moc, solidaritu, vysokou úroveň jak materiální, tak i spirituální. Tento strom, uctívaný Kelty, znázorňuje dokonale Strom, stejně jako osu Země. Je privilegovaným nástrojem komunikace mezi nebem
a Zemí. Žalud, plod dubu, připomíná symboliku vejce: hojnost,prosperita,plodnost. V duchovním smyslu symbolisuje moc ducha a ctnost živící pravdu.
Tato pravda přichází ze dvou pramenů-přírody a zjevení."
Řekové věštili (mimo desítek jiných metod) ze šumění listí a pohybu větví posvátných dubů (mluvící stromy).
V Anglii byl za pohanských dob tis posvátným stromem, u něj se konaly náboženské obřady. Staré tisy nacházíme v blízkosti dnešních kostelů, které byly většinou stavěny na místech pohanských posvátných hájů a rituálních míst.Ještě i papež podepsal Magnu chartu (zákoník platný poprvé po celé zemi) pod tisem. Stáří nejstarších anglických tisů bylo koncem dvacátého století odhadnuto na 600 - 1200 let.
Sibiřští Tunguzové a Mandžuové nazývají pramatku Ome, Omi, Omia.V rovině abstraktních světů se tato víra pojí s existencí bohyně Omson mama, jež stráží životní sílu a vyživuje duše nenarozených dětí rostoucí
na mýtickém Stromě života.
Je také mnohými nezávisle zaznamenán názor, že člověk může na rostlinu přenést část svého astrálního těla a poskytnout jí tak prostor pro přítomnost (své) duše.
Vzniká tak druh nemateriální symbiózy, kdy rostlina žije na vyšší úrovni a člověk získává pozitivní a z hlediska psychiky harmonizující energoinformační podněty, duchovní impulzy. Člověk tyto podněty dostává i při letmém dotyku těla své duše s předměty, které zahrnuje láskou a pozorností nebo které potřebuje prozkoumat, ale trvalé spojení představuje vyšší kvalitu. Ne nadarmo se o některých manželích říká, že jsou jedno tělo a jedna duše. Jasnovidka Vanga řešila kdysi případ sovětského spisovatele, který znenadání ztratil chuť do života,literární inspiraci a pravděpodobně začal trpět depresemi. Vanga ihned odhalila příčinu: Spisovatel míval vedle psacího stolu velký fíkus, který v záchvatu slepé velkorysosti daroval Svazu spisovatelů. Zbavovat se osob, zvířat i rostlin,se kterými jsme se sblížili, je velkou chybou, za kterou platíváme více, než jsme ochotni si připustit.
sestavil: DN
Zdroje: I. Rystonová: Byliny a jejich lidové názvy
Článek v tydeniku Spirit autora M.R. (Východiskem byla kniha Bernarda Girauda)
Britský dokumentární film o tisech
Již staří Keltové byli známi jako velcí obdivovatelé a uctívači stromů. Stačí vzpomenout na posvátné háje a mystérium dubů nebo jmelí, obřadně odsekávané zlatými posvátnými srpy. Symboliku nalezneme ukrytou i v tarotových kartách. Karta Viselec snad odkazuje mimo jiné i na prastarý zvyk zavěšování hlavou dolů na posvátné větve. Účel byl jasně dán: co je v člověku dobré a povznášející, bývá otočeno vzhůru nohama. Tuto skutečnost je třeba změnit a vrátit do původní polohy. Můžeme zalistovat i v knihách našich předků. Známý šumavský spisovatel Karel Klostermann ve svém díle vypráví mnoho historek o úctě ke stromům, k lesu, dědící se z generace na generaci. Snad proto otce a dědy tolik zabolí, když životaschopný a silný les zničí vichřice. Nezřídka dojde i k onemocnění nebo úmrtí majitele, tolik spjatého s jeho existencí.
Synové, prodávající zděděné mohutné velikány za účelem rychlého získání peněz, zpravidla nikdy nekončí dobře a jsou za tuto fatální chybu tvrdě potrestáni osudem. Naproti tomu se večer, při světle blikajících svící, vyprávějí hrůzostrašné příběhy o tajemných lesních bytostech, záhadné "divoké honbě" pronásledující návštěvníky hraničních hvozdů. Přirozený respekt a úcta k lesnímu masívu jsou někdy podobné strachu z nočního hřbitova a prokletých míst v kraji.
Vzpomínám si na starého hospodáře. Každou neděli pravidelně kráčel svým oblíbeným lesem, aby se s ním pozdravil a načerpal v něm novou energii. Věděl o každém nemocném stromě a pokoušel se ho dotknout, pohladit, aby byl nápomocen jeho uzdravení. Vždy u sebe nosíval pokrájené ovoce, kladl je na opuštěné, tiché paseky, aby se les zahojil a zůstal v pevné síle. Ten muž, kterému se mnozí veřejně posmívali, se dožil v plné síle téměř sta let. Do konce
života byl přesvědčen o účinné ochraně svého těla i duše. Zvláštní věc se přihodila po hospodářově smrti. Za několik týdnů po pohřbu vznikl v lese z nevysvětlitelných příčin velký požár, část zeleného království padla za oběť nenasytným plamenům. Procházím-li pod statnými lesními velikány, přemýšlím o tom, že stačí jediný zásah člověka a hrdý smrk nebo buk je pokořen pádem k zemi, vydán na milost a nemilost člověku, vyzbrojenému moderní technikou. Bez ní by nebyl schopen souboj vyhrát, těžko by stačily holé křehké ruce k vítězství nad mohutným obrem. U nás v kraji se povídalo, že zdejší čarodějnice praktikovaly své magické obřady pod očarovanými stromy. Vztyčený kmen symbolizoval mužskou sexuální sílu a jeho větve podobnost s lidskou nervovou soustavou. Tak jako zdravý strom
neustále roste vzhůru k nebesům, tak by i lidský charakter měl směřovat cestou do výšin dokonalosti, od dřímající neprobuzené energie k nejvyššímu poznání moudrosti.
Zmíním se ještě o jednom zajímavém příběhu. Pan Miroslav byl známý sportovec, i ve středním věku byla jeho vitalita obdivuhodná.Při vypalování trávy oheň přeskočil ze zahrady do malého sousedního lesíka. Když se podařilo katastrofu úspěšně zažehnat, nastalo policejní vyšetřování. Neúmyslný žhář byl potrestán a několikrát hrozil v návalu vzteku směrem k postiženému lesu. Proklínal jej,coby původce svého neštěstí a mrzutostí. I v příštích dnech se
nadávky stupňovaly. Náhle došlo k podivné věci. Síly zdravého muže rychle opustily, se sportem byl konec. Příští rok zemřel naprosto neočekávaně na srdeční selhání, ačkoli mu bylo jen málo přes čtyřicet let.
Mějme proto úctu ke stromům, podobně jako naši moudří dědové. Vůbec nezáleží, zda jde o stromek v naší domácí zahrádce nebo o anonymního jedince ve velkém lese. Naši předkové věřili, že stromy mají své duše. Ničíme-li je, sténají, naříkají. Nepochopení přírody znamená ohrožení života nás všech. Lesní skřítkové a duchové stále doufají v náš zdravý rozum. Nebo už je pozdě?
Jiří Nový, Spirit 34/99
Čarodějova kouzelná hůl měla v Evropě zcela určitě svůj vzor v druidské holi. Druidové mívali k dispozici mnoho různých druhů holí, které jim sloužily k různým magickým účelům. Věštecká hůl,bohatě zdobená a opatřena magickými znaky, se strukturou, jež sloužila jako rezonátor určitých energií, byla zhotovena zpravidla z lískového, dubového nebo jasanového dřeva, podobně jako jiné magické a obřadní hole a hůlky. Získání tohoto dřeva, stejně pak i zasvěcení hole (zaříkání) byly předmětem složitých obřadů. Poté stačilo, aby se hůl držená druidem dotýkala určitým způsobem i další osoby, a druidovi se "za očima" zjevila jednoznačná odpověď na požadovanou otázku ve vztahu k onomu člověku. Určitý náznak této metody se skrývá ve staroirském právnickém spise Senchus Mor, kde se dozvíme, že když se chtěl některý z mudrců o někom něco
dozvědět, položil hůlku na jeho tělo nebo hlavu a "zvědel jméno jeho, i otce a matky a také odhalil každou neznámou věc, kterou chtěl..." - šlo zřejmě o variantu dnešní psychometrie.
Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné. Větvičky jeřábu zdobily každý dům, obvykle se zavěšovaly nad dveře, neboť se věřilo, že mají schopnost odrážet zlá kouzla a kletby. Při keltském svátku Beltine si mladé dívky splétaly z větviček jeřábu věnec, který nosily na hlavě. Z větviček jeřábu se také dělal jeden z nejobvyklejších lidových amuletů:
sluneční křížek, což byly dvě zkřížené větvičky svázané nitkou.Nosily se při sobě nebo upevňovaly k oblečení. Jak víme z mnoha pověstí, druidům pak sloužily hůlky z jeřábu zejména k ochranným kouzlům. Při Lugnasadu se obřadní koláč pekl výhradně na ohni rozdělaném z větví jeřábu.
Bývalo zvykem nosit u sebe alespoň kousek dubového dřeva, křížek dubových větviček svázaný červenou nití měl moc zapudit veškeré zlo.
(in Spirit)
v Kalifornii, skutečný lesní obr. Magie lesa vždy na člověka působí a vždy působila svým velikým kouzlem. Bible připomíná celou sbírku slavných stromů, jako je plačící dub, pistácii ze Sichemu -Samárie, Debořinu palmu,
tamaryšek Bethsabée, dub Mambré. Všechny stromy mluví k našim smyslům a srdci, a učí nás. Zmiňme se o několika významných stromech. Mandlovník je ceněn především kvůli mandli, mystickému symbolu esencionálního skrytého pramene a pokladu, pravdy, která je skryta. Dovoluje každému,aby objevil skrytý poklad, a aby se jím nasytil. Mandle symbolisuje Krista,protože jeho přirozenost božská je skryta v lidské.
Dub, svatý strom v mnoha starých tradicích, strom blesku, strom Diův,symbolisuje sílu, moc, solidaritu, vysokou úroveň jak materiální, tak i spirituální. Tento strom, uctívaný Kelty, znázorňuje dokonale Strom, stejně jako osu Země. Je privilegovaným nástrojem komunikace mezi nebem
a Zemí. Žalud, plod dubu, připomíná symboliku vejce: hojnost,prosperita,plodnost. V duchovním smyslu symbolisuje moc ducha a ctnost živící pravdu.
Tato pravda přichází ze dvou pramenů-přírody a zjevení."
Řekové věštili (mimo desítek jiných metod) ze šumění listí a pohybu větví posvátných dubů (mluvící stromy).
V Anglii byl za pohanských dob tis posvátným stromem, u něj se konaly náboženské obřady. Staré tisy nacházíme v blízkosti dnešních kostelů, které byly většinou stavěny na místech pohanských posvátných hájů a rituálních míst.Ještě i papež podepsal Magnu chartu (zákoník platný poprvé po celé zemi) pod tisem. Stáří nejstarších anglických tisů bylo koncem dvacátého století odhadnuto na 600 - 1200 let.
Sibiřští Tunguzové a Mandžuové nazývají pramatku Ome, Omi, Omia.V rovině abstraktních světů se tato víra pojí s existencí bohyně Omson mama, jež stráží životní sílu a vyživuje duše nenarozených dětí rostoucí
na mýtickém Stromě života.
Je také mnohými nezávisle zaznamenán názor, že člověk může na rostlinu přenést část svého astrálního těla a poskytnout jí tak prostor pro přítomnost (své) duše.
Vzniká tak druh nemateriální symbiózy, kdy rostlina žije na vyšší úrovni a člověk získává pozitivní a z hlediska psychiky harmonizující energoinformační podněty, duchovní impulzy. Člověk tyto podněty dostává i při letmém dotyku těla své duše s předměty, které zahrnuje láskou a pozorností nebo které potřebuje prozkoumat, ale trvalé spojení představuje vyšší kvalitu. Ne nadarmo se o některých manželích říká, že jsou jedno tělo a jedna duše. Jasnovidka Vanga řešila kdysi případ sovětského spisovatele, který znenadání ztratil chuť do života,literární inspiraci a pravděpodobně začal trpět depresemi. Vanga ihned odhalila příčinu: Spisovatel míval vedle psacího stolu velký fíkus, který v záchvatu slepé velkorysosti daroval Svazu spisovatelů. Zbavovat se osob, zvířat i rostlin,se kterými jsme se sblížili, je velkou chybou, za kterou platíváme více, než jsme ochotni si připustit.
sestavil: DN
Zdroje: I. Rystonová: Byliny a jejich lidové názvy
Článek v tydeniku Spirit autora M.R. (Východiskem byla kniha Bernarda Girauda)
Britský dokumentární film o tisech
Již staří Keltové byli známi jako velcí obdivovatelé a uctívači stromů. Stačí vzpomenout na posvátné háje a mystérium dubů nebo jmelí, obřadně odsekávané zlatými posvátnými srpy. Symboliku nalezneme ukrytou i v tarotových kartách. Karta Viselec snad odkazuje mimo jiné i na prastarý zvyk zavěšování hlavou dolů na posvátné větve. Účel byl jasně dán: co je v člověku dobré a povznášející, bývá otočeno vzhůru nohama. Tuto skutečnost je třeba změnit a vrátit do původní polohy. Můžeme zalistovat i v knihách našich předků. Známý šumavský spisovatel Karel Klostermann ve svém díle vypráví mnoho historek o úctě ke stromům, k lesu, dědící se z generace na generaci. Snad proto otce a dědy tolik zabolí, když životaschopný a silný les zničí vichřice. Nezřídka dojde i k onemocnění nebo úmrtí majitele, tolik spjatého s jeho existencí.
Synové, prodávající zděděné mohutné velikány za účelem rychlého získání peněz, zpravidla nikdy nekončí dobře a jsou za tuto fatální chybu tvrdě potrestáni osudem. Naproti tomu se večer, při světle blikajících svící, vyprávějí hrůzostrašné příběhy o tajemných lesních bytostech, záhadné "divoké honbě" pronásledující návštěvníky hraničních hvozdů. Přirozený respekt a úcta k lesnímu masívu jsou někdy podobné strachu z nočního hřbitova a prokletých míst v kraji.
Vzpomínám si na starého hospodáře. Každou neděli pravidelně kráčel svým oblíbeným lesem, aby se s ním pozdravil a načerpal v něm novou energii. Věděl o každém nemocném stromě a pokoušel se ho dotknout, pohladit, aby byl nápomocen jeho uzdravení. Vždy u sebe nosíval pokrájené ovoce, kladl je na opuštěné, tiché paseky, aby se les zahojil a zůstal v pevné síle. Ten muž, kterému se mnozí veřejně posmívali, se dožil v plné síle téměř sta let. Do konce
života byl přesvědčen o účinné ochraně svého těla i duše. Zvláštní věc se přihodila po hospodářově smrti. Za několik týdnů po pohřbu vznikl v lese z nevysvětlitelných příčin velký požár, část zeleného království padla za oběť nenasytným plamenům. Procházím-li pod statnými lesními velikány, přemýšlím o tom, že stačí jediný zásah člověka a hrdý smrk nebo buk je pokořen pádem k zemi, vydán na milost a nemilost člověku, vyzbrojenému moderní technikou. Bez ní by nebyl schopen souboj vyhrát, těžko by stačily holé křehké ruce k vítězství nad mohutným obrem. U nás v kraji se povídalo, že zdejší čarodějnice praktikovaly své magické obřady pod očarovanými stromy. Vztyčený kmen symbolizoval mužskou sexuální sílu a jeho větve podobnost s lidskou nervovou soustavou. Tak jako zdravý strom
neustále roste vzhůru k nebesům, tak by i lidský charakter měl směřovat cestou do výšin dokonalosti, od dřímající neprobuzené energie k nejvyššímu poznání moudrosti.
Zmíním se ještě o jednom zajímavém příběhu. Pan Miroslav byl známý sportovec, i ve středním věku byla jeho vitalita obdivuhodná.Při vypalování trávy oheň přeskočil ze zahrady do malého sousedního lesíka. Když se podařilo katastrofu úspěšně zažehnat, nastalo policejní vyšetřování. Neúmyslný žhář byl potrestán a několikrát hrozil v návalu vzteku směrem k postiženému lesu. Proklínal jej,coby původce svého neštěstí a mrzutostí. I v příštích dnech se
nadávky stupňovaly. Náhle došlo k podivné věci. Síly zdravého muže rychle opustily, se sportem byl konec. Příští rok zemřel naprosto neočekávaně na srdeční selhání, ačkoli mu bylo jen málo přes čtyřicet let.
Mějme proto úctu ke stromům, podobně jako naši moudří dědové. Vůbec nezáleží, zda jde o stromek v naší domácí zahrádce nebo o anonymního jedince ve velkém lese. Naši předkové věřili, že stromy mají své duše. Ničíme-li je, sténají, naříkají. Nepochopení přírody znamená ohrožení života nás všech. Lesní skřítkové a duchové stále doufají v náš zdravý rozum. Nebo už je pozdě?
Jiří Nový, Spirit 34/99
Čarodějova kouzelná hůl měla v Evropě zcela určitě svůj vzor v druidské holi. Druidové mívali k dispozici mnoho různých druhů holí, které jim sloužily k různým magickým účelům. Věštecká hůl,bohatě zdobená a opatřena magickými znaky, se strukturou, jež sloužila jako rezonátor určitých energií, byla zhotovena zpravidla z lískového, dubového nebo jasanového dřeva, podobně jako jiné magické a obřadní hole a hůlky. Získání tohoto dřeva, stejně pak i zasvěcení hole (zaříkání) byly předmětem složitých obřadů. Poté stačilo, aby se hůl držená druidem dotýkala určitým způsobem i další osoby, a druidovi se "za očima" zjevila jednoznačná odpověď na požadovanou otázku ve vztahu k onomu člověku. Určitý náznak této metody se skrývá ve staroirském právnickém spise Senchus Mor, kde se dozvíme, že když se chtěl některý z mudrců o někom něco
dozvědět, položil hůlku na jeho tělo nebo hlavu a "zvědel jméno jeho, i otce a matky a také odhalil každou neznámou věc, kterou chtěl..." - šlo zřejmě o variantu dnešní psychometrie.
Keltové považovali jeřáb za ochranný strom a všechny jeho části měli za posvátné. Větvičky jeřábu zdobily každý dům, obvykle se zavěšovaly nad dveře, neboť se věřilo, že mají schopnost odrážet zlá kouzla a kletby. Při keltském svátku Beltine si mladé dívky splétaly z větviček jeřábu věnec, který nosily na hlavě. Z větviček jeřábu se také dělal jeden z nejobvyklejších lidových amuletů:
sluneční křížek, což byly dvě zkřížené větvičky svázané nitkou.Nosily se při sobě nebo upevňovaly k oblečení. Jak víme z mnoha pověstí, druidům pak sloužily hůlky z jeřábu zejména k ochranným kouzlům. Při Lugnasadu se obřadní koláč pekl výhradně na ohni rozdělaném z větví jeřábu.
Bývalo zvykem nosit u sebe alespoň kousek dubového dřeva, křížek dubových větviček svázaný červenou nití měl moc zapudit veškeré zlo.
(in Spirit)
| návštěvníků stránky | |
|---|---|
| celkem | 47 595 |
| tento týden | 124 |
| dnes | 14 |